| Summary: | Práce analyzuje dopady postojů Severoatlantické rady na vnímání vztahů mezi USA a Evropou v 21. století. Úvodní kapitola nejprve ozřejmí, za jakých okolností organizace vznikla a jakou roli, respektive role, v následujících pěti dekádách sehrála. Text naznačuje existenci čtyř dlouhodobějších konstant ve vztazích mezi Spojenci. Jádro práce spočívá v analytické časti, která zkoumá v prvé řadě krátkodobé dopady (vojenské, ekonomické, politické a jiné) konkrétních postojů Severoatlantické rady a jejich promítnutí na percepci transatlantických vztahů, a to jak veřejností, tak v oficiální rovině. Analýza se zaměří celkem na šest situací: 1) reakci Aliance na teroristické útoky z 11. září 2001, 2) roztržku v předvečer americké invaze do Iráku v roce 2003, 3) počátek aliančního angažmá v Afghánistánu v roce 2003, 4) reformy vojenských schopností schválené na pražském summitu v roce 2002, 5) postoj Aliance k protiraketové obraně na summitu v Bukurešti v roce 2008 a konečně 6) návrat Francie do vojenských struktur NATO v roce 2009. V samotném závěru pak bude aplikace poznatků o současné úloze NATO v transatlantické vazbě demonstrována na příkladu nové strategické koncepce NATO, přijáté v listopadu 2010 v Lisabonu. The paper analyses impacts of the North Atlantic Council positions on perceptions of US - European relations in 21st century. First, the opening chapter clarifies under what circumstances was the organization born and what roles did it play during the following five decades. The text suggests an existence of 4 long-term constants in Allied relations. Next, the core of the paper looks at short-term repercussions (military, economic, political and other) of particular positions of the North Atlantic Council and their projection into perceptions of the transatlantic relations both by the general public and political elites. The analysis focuses on 6 situations: 1) NATO's response to the 9/11 terrorist attacks, 2) the Alliance's crisis on the eve of the US invasion of Iraq in 2003, 3) the beginning of NATO's engagement in Afghanistan in 2003, 4) military capabilities reforms launched at the 2002 Prague Summit, 5) NATO's position towards missile defense at the 2008 Bucharest Summit, and 6) France's return to NATO's military structures in 2009. Finally, the paper concludes with an application of the findings on the new NATO Strategic Concept, which was adopted at the 2010 Lisbon Summit.
|
|---|