| Summary: | Kultura je živá, pokud je živé vědomí odpovědnosti za ni – a to se právě v důsledku tragických událostí posledního období značně prohloubilo. První krok k tomu, aby se náš interní dialog dostal z etnocentrického uzavření k otevřenějším horizontům evropským a světovým je fakt, že je třeba vyřešit odpovědí otázku, jaké je dnešní postavení naši kultury a společnosti v evropském světě, a jaké vyhlídky se nabízejí do možných scénářů budoucnosti. Neboť i dnes platí známá deviza Masarykova – a platí dnes ještě víc, než na přelomu minulého století – že naše otázka musí být otázkou světovou, jinak hrozí nebezpečí, že nebude pro svět otázkou vůbec. Pod pojmem úděl chápu to, co nám bylo okolnostmi uděleno. Na rozdíl od širšího pojmu civilizace, který zahrnuje obvykle i technicko – materiální, sociálně – organizační a hospodářskou, popř. i politickou komponentu, rozumíme kulturou spíše to hodnotové vyznání proklamované tvorbou uměleckou, reflexí myšlenkovou a mravní závazností vůči společně sdíleným hodnotám. Kultura je tak – ve svém duchovním i materiálním významu – duší společnosti, daností, do které se rodíme, kterou výchovou a soužitím od společnosti přijímáme – a to dříve, než jsme sami schopni posoudit její kvalitu. V tomto smyslu se stává kultura obecnou predispozicí, na níž se postupně realizuje proces individualizace. Postmoderní způsob městského života, kultury a architektury je v globalizujících se městech charakterizován prolínáním místních a nadnárodních vlivů, které vyplývají z ekonomické a kulturní internacionalizace. kultura, postmoderna
|
|---|