Úvodník 2011/VI/1

Úvodník 2011/VI/1 2011-05-31 13:14:27 Vážení přátelé a příznivci Envigogiky, hlásíme se vám včase, kdy astronomické léto pomalu spěje ke svému vrcholu, kdežto kalendářní ještě ani nezačalo. Příroda se vtomto viditelném pohybu, spění ke slunovratu otevřela, rozvila, vydala své tvary a vůně, nabídla k...

Full description

Bibliographic Details
Published in:Envigogika
Main Author: Dlouhá, Jana
Format: Article in Journal/Newspaper
Language:unknown
Published: Univerzita Karlova/Charles University 2011
Subjects:
Online Access:https://www.envigogika.cuni.cz/index.php/Envigogika/article/view/221
https://doi.org/10.14712/18023061.221
Description
Summary:Úvodník 2011/VI/1 2011-05-31 13:14:27 Vážení přátelé a příznivci Envigogiky, hlásíme se vám včase, kdy astronomické léto pomalu spěje ke svému vrcholu, kdežto kalendářní ještě ani nezačalo. Příroda se vtomto viditelném pohybu, spění ke slunovratu otevřela, rozvila, vydala své tvary a vůně, nabídla květy ktělesnému dialogu sdruhem svým, využila větrného internetu pro přenos genetických zpráv, poskytla potravu opylovačům a přizvala i další druhy ktéto komunikaci širší a snad i zásadnější. Nabídla své viditelné nebo jinak smyslově vnímatelné projevy khlasování „To se mi líbí“, vytvořila okruhy příznivců, odměnila je až ksebedestrukci – svá těla poskytla i vlastním predátorům. Odevzdala se jim – sbolestí, avšak které odevzdání je bez-bolestné; tak se přírodní procesy rozběhly a nabyly obecně známou podobu, nikoli však samozřejmě a podle zákonitostí předem daných, ale vdialogu – vtom nejzazším možném, jenž je nabídkou vlastního já kpřijetí, asimilaci, přetvoření, výstavbě čehosi nového a ode mne odlišného. Začala destrukce ničící to, co je, aby mohlo být cosi jiného … hubící staré a vytvářející nové jedince ve jménu života, jehož podstata jediná zůstává zachována … vtomto koloběhu vše živé musí přinést největší oběť osobní … a tak ve vzájemném dávání a přijímání vše kolem nás roste až po samotné vyvrcholení. To přichází se slunovratem, kdy sluneční extáze dostupuje vrcholu a po ní se procesy bujení pomalu uzavírají, stahují do sebe, přecházejí do pomalého metabolizování vdobytém území. Proměňují se na tiché přemítání nad vlastní rodovou historií, mění se vhýčkání zpráv minulých generací ve vlahém přítmí pestíků, a vkultivaci těchto zašifrovaných informací pro generace nové, které je teprve musí vyluštit; to se vharmonickém přelévání tělesných substancí odehrává při tvorbě plodů, jež zase mají být nabídnuty širšímu společenství přírodnímu kzálibnému pohledu, ochutnání, či přijetí jinému, třebas nechtěnému. Vtomto dialogu či spíše vzájemném vylaďování, vyslovení a naslouchání, vsymfonii pohybů a protipohybů je vše skutečné, zjevné, tvarem se vymezující nejen samo sebou vrámci tohoto vymezení, ale také a možná především komunikačním kanálem, skrze nějž se přenáší zprávy včase, od rodových předků na potomky, a také vprostoru, od tvorů již někde kořenících do oblastí, které teprve mají být osídleny. A vrytmu tohoto pohybu, členěném do vět a pomlk podle střídání energetického přílivu či odlivu, je počátek slunovratu obdobím, kdy sebetvorba se pomalu přelévá do plodnosti, a po ní následuje pomalé zapomínání na tuto expanzi, ukládání energie na příště… A to je doba, kdy začíná léto kalendářní, uznané i jako čas volna školního. Vpřírodě pomalu končí růst a nabývání nových tvarů: energie se přijímá dlaněmi již otevřenými, je hnětena do podob skrytých, jejichž obsah je však vydatný. Do přírody vtomto bodě zlomu její živelnosti vstupujeme my – pro nás jsou prázdniny obdobím, kdy se jí chceme sytit; přicházíme ovšem už ke stolu prostřenému: není se na čem podílet, lze jen odpočívat a sklízet. To může být pro naši zkušenost spřírodou docela zásadní: vnímáme ji pak jako „univerzálního dárce“, místo pro rekreaci, zdroj plodin, prostor a čas bez konfliktů a vlastně i bez dějů. Nevidíme a doopravdy nemáme svůj podíl na novém utváření toho, co raší zkořenů, poupat a spěje kvydání semen, a tak se domníváme, že i náš vlastní životní růst a zrání se odehrává jaksi mimochodem… Události, které sdílíme, i jejich časování, spoluvytváří naši genetickou výbavu duševní, a je občas dobré si uvědomit jejich nevědomé působení. Envigogika též právě sklízí úrodu, která až dosud proliferovala více či méně skrytě, a tak vám nabízíme obsah tohoto čísla. Jako vždy, upozorňujeme nejdříve na články, jimiž se lze inspirovat: Princezna Alguelita Jiřího Nečase nás vrací do dětství, k onomu pra-původnímu tázání, proč vůbec máme živočišné či rostlinné druhy a jak to, že jich je tolik – a tu vidíme, že krása lesa si může vzájemně odpovídat sabstraktní logikou teorie informace a poskytovat uspokojivé odpovědi podložené pravděpodobnostním počítáním. Model výuky uplatněný na pedagogické fakultě vOlomouci uvádí kolektiv autorů pod vedením Ivo Machara; jejich přístup vychází zoborových didaktik, je však třeba jej stále inovovat i vzhledem kpotřebám prosazujícího se vzdělávání environmentálního. Envigogika vtomto čísle opět navazuje na sérii rozhovorů sosobnostmi, tentokrát zpovídá Martina Říhu, který letos kandiduje na Cenu Josefa Vavrouška. A Svatava Janoušková představuje projekt ESDinds, jehož výsledkem je metodika pro tvorbu a využití indikátorů týkající se lidských hodnot určená pro práci nevládních a neziskových organizací prosazujících udržitelný rozvoj vpraxi ‑ připravená v mezinárodní spolupráci a dostupná online v jazyce anglickém. Tím přecházíme ktextům rázu metodického, pro které jsme zřídili dokonce zvláštní rubriku – svým obsahem se zžánru recenzovaných článků poněkud vymykají (povahou formální knim ovšem stále náleží). „Zapadla“ nám do níMetodika evaluace zminulého čísla a tentokrát přinášíme Metodiku týmové spolupráce a tvorby týmů, která by mohla podpořit využití kolaborativních modelů výuky na vysokých školách. Krecenzovaným textům řadíme dále článek Aleše Vávry, Viléma Pechance a Jitky Šeflové zabývající se výukou témat zoblasti klimatu na školách různých stupňů formou e-learningu – znovu se vněm ukazují široké možnosti a různé způsoby využití virtuálního prostředí při učení se o problémech, jejichž povaha je více než reálná. V rubrice Recenze se věnujeme právě vydané výpravné knize Pavla Nováčka Udržitelný rozvoj a také nejnovějšímu souboru textů na téma Globalizace shromážděných pod editorským vedením Václava Mezřického; náš dlouhodobý příznivec a autor Jiří Olšovský píše jednu ze svých filosofických reflexí na téma poezie Reinera Marii Rilkeho. Přečíst si dále můžete některý ze souboru esejí, které zvítězily vsoutěži stématem udržitelný způsob života vyhlášené Geografickým ústavem slovenské akademie věd vroce 2010 – pokud se podíváte do Novinek, tak zjistíte, že se lze zapojit i letos! K tématu studentských prací patří též stručná informace o metodě výuky pomocí případových studií, která dává zajímavé výsledky právě voblasti toho, co studenti sami za sebe jsou schopni krůzným tématům říci. Přinášíme samozřejmě i texty jiné, například komentujeme aktuální dění voblasti vzdělávání pro udržitelný rozvoj – ale to si již znašeho přehledu vyberte sami… Nakonec jen drobné upozornění ‑ možná jste si všimli různých vylepšení rázu technického (Envigogika byla převedena do nové verze redakčního systému), která by měla být následována i novotami obsahovými – například budeme pracovat na anglické části našeho časopisu. Ale samozřejmě bez toho, že bychom dále rozvíjeli dialog s vámi, našimi autory, recenzenty a čtenáři, to nepůjde. A tak přejeme vám všem, abyste spolu snámi vstupovali do dění vždy, když se teprve děje anebo se dokonce utváří jeho základní předpoklady – a to nejen do dění přírodního, utvářeného rytmickými proudy energií, toky tělesných tekutin a výměnou informací ve všech myslitelných podobách. Sami sobě pak přejeme, abyste (si snámi) psali o tom, co zkušenost dějícího se dění (vám či obecně) přináší. Za Envigogiku Jana a Jirka Dlouzí