| Summary: | The question of how the diverse forms that comprise Václav Havel’s oeuvre cohere has not yet been raised, or to be more precise, Havel’s genre shifting has been understood up until now in an unproblematic way. In spite of the evident thematic continuity across the genres, we tend to reduce Havel’s cross-genre productivity merely to some kind of formal “exercise”. The aim of this article is to provide an outline of the genres that were of defining importance in Havel’s oeuvre. After this outline, I deal with features of form and orientation shared across the genres. I then demonstrate that in Havel’s case it is not just a matter of genre crossing, but of the need to continually redefine the established rules of almost all the genres in which he engaged. From this we can conclude that Havel’s “restlessness of transcendence” was manifested at multiple levels in his work. The article concludes by considering the consequences of this approach for understanding or reading Havel’s work, as well as for the way that we understand and “read” ourselves. Otázka, jak do sebe různé podoby díla Václava Havla navzájem zapadají, nebyla doposud vznesena, nebo – přesněji řečeno – Havlovy proměny žánrů byly dosud chápány v zásadě neproblematicky. Navzdory zjevné tematické kontinuitě máme tendenci redukovat pestrost Havlových žánrů na jakási pouhá formální „cvičení“. Cílem tohoto příspěvku je poskytnout určitý náčrt žánrů, které byly pro Havlovu tvorbu určující. Po nástinu žánrů se zabývám společnými rysy, pokud jde o formu a zaměření napříč žánry. Přitom ukazuji, že v Havlově případě nejde o pouhé střídání žánrů, ale o potřebu neustále nově vymezovat zavedené postupy téměř všech žánrů, kterým se věnoval. Z toho můžeme vyvodit, že se Havlův „neklid transcendence“ projevoval na více úrovních jeho díla. Závěrem je úvaha o důsledcích tohoto přístupu pro porozumění Havlu dílu, jakož i obecně pro způsob, jakým rozumíme sami sobě. David Danaher přeložil Stefan Segi. Obsahuje bibliografii
|
|---|